Včera jsem si koupila druhý díl komiksu Persepolis od Marjane Satrapiové. Shodu okolností den před tím doporučovala knihu studentům na projekci Jednoho světa na školách. Středoškoláci přišli na film o muslimských přistěhovalcích ve Švédsku a při následné debatě se ukázalo, jak málo informací mají mladí Češi o islámu, vzdálenějších zemích, dějinách a politice. Nejen že studentům splývá Irák s Iránem, ale ani netuší, že totalitní režim není v Iránu odnepaměti, ale od relativně nedávné „islámské revoluce“ v 70.letech. To že Peršané nejsou Arabové, už byla znalost vyloženě pro pokročilé.
Že tyto znalosti nemají sedmnáctiletí studenti průmyslovky není divu. V dějepise není čas a média informují o celebritách a ne o zahraničí. Tedy o zahraničí až na výjimky neinformují přehledně, jasně, s historickým úvodem, s komentáři odborníků. Studenti, jak se ukázalo, docela zprávy sledují, ale povětšinou nevědí kauzám hlavy ani paty. Bylo pro ně velkým překvapením, že všichni Iránci nejsou hnusáci jako jejich prezident a dokonce s ním nesouhlasí. Ovšem mají smůlu, na revoluci už není sil, ale v českých novinách natož televizi se o tom veřejnost nedozvědí nic.
Komiks Persepolis je zábavný, výtvarně vydařený a hlavně srozumitelnou formou podává informace o nedávné historii Iránu, iránské společnosti, totalitě, zneužívání náboženství, ale i o problémech s láskou, emancipací a emigrací. Někdo možná stále považuje komiks za nějaký pokleslý žánr a nikoli za vhodnou učební a osvětovou pomůcku. Chyba. Persepolis přečtete jedním dechem.